Czinová Blanka

Před devíti lety moje maminka prodělala operaci, která trvala 5 hodin. Lékaři prohlásili, že má jen 50-ti procentní šanci na přežití. Šla jsem utrápená z nemocnice domů a plakala jsem.  Hlavou se mi honily různé myšlenky a představy.  V ten den jsem ani nevnímala své malé dcerky.  Stále jsem se modlila: "Bože, zachraň moji maminku."  Když jsem přišla ke svému domu, na náměstí jsem slyšela hrát hudbu.  Nějací lidé tam rozdávali letáčky, tleskali a zpívali. Já jsem se kolem nich snažila projít tak, aby si mně nevšimnuli. 

Přišla jsem domů a chtěla jsem začít něco dělat, abych překonala strach a aby mi rychleji utíkal čas.  Něco mě ale táhlo ven. Oblékla jsem své dvě dcery a šli jsme i s manželem ven se jen tak projít. Prošli jsme kolem hloučku lidí a jeden muž se mně náhle zeptal: "Paní, můžu s vámi na okamžik promluvit?". Ještě jsem nestačila odpovědět a on dodal: "Máte v srdci velikou bolest." V tu chvíli jsem si ani nestačila uvědomit, že to vlastně nemůže vědět. Odpověděla jsem: "Bojím se o mámu, právě teď jí operují." Ten muž se mně okamžitě ptal dále: "Můžu se za tebe modlit?". "Ano", odpověděla jsem a najednou jsem přestala plakat. Ten pláč trvající od rána náhle zmizel. Pak se mně zeptal znovu: "Chceš přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele do svého srdce? Věříš že za tebe zemřel a třetího dne vstal z mrtvých?" Ačkoliv to, co mi řekl, jsem slyšela poprvé v životě, odpověděla jsem: "Ano". Nepřemýšlela jsem nad tím ani jsem o tom nepochybovala, ačkoliv jsem to ještě nikdy neslyšela. Šli jsem s dětmi a manželem zpět domů a ani nevím jak jsem usnula. Spala jsem až do rána. Všechny starosti jakoby zmizely - netrápily mě děti, manžel ani stav mé maminky. 

Když jsem ráno vstala, utíkala jsem k telefonní budce na náměstí. Nemocniční sestra mi řekla: "Vaše maminka je v pořádku, všechno dopadlo dobře, odpoledne můžete přijít na návštěvu. Nastala sice malá komplikace - nemohli jsme jí probrat z narkózy a protože je silná kuřačka byla operace komplikovaná, ale  už je vše v pořádku. Proč jste nezavolala již včera?" Nedokázala jsem radostí ani odpovědět ani vysvětlovat sestře, že jsem celý včerejší den prospala. Jen jsem řekla: "Děkuji, moc děkuji." Položila jsem sluchátko  a zakřičela: "Bože děkuji."  

Odpoledne v nemocnici na návštěvní hodině mi maminka řekla něco neuvěřitelného: "Blanuš, byla jsem jakoby v nebi, viděla jsem nádherné, ale nádherné světlo a pak i peklo. Vážně, no vážně jsem to viděla. Když novu přišlo to světlo, tak jsem slyšela: 'Ještě není tvůj čas'." Moc jsem mamince nevěřila, ale nic jsem neříkala. Nakonec ještě řekla: "Bůh je krásný, Blanuš, to světlo - no krása." Nic jsem na to mamince neodpovídala. Pak jsem si vzpomněla na včerejšek, kdy jsem v modlitbě řekla: "Pane Ježíši, přijď do mého srdce." Taky jsem si vpomněla na svědectví nemocniční sestry, která mi do telefonu řekla: "Nastaly komplikace a nemohli jsme maminku probrat." 

Toto se stalo v roce 2003. Dnes, v roce 2013, je to již rok, kdy jsem začala chodit do církve. Následuji Pána Ježíše Krista, byla jsem pokřtěna ve vodě a čtu Boží slovo. Můj manžel i mé dvě dcery také následují Pána. Naše láska je teď opravdová. Co mi Pán dal za ten rok? Vše je jiné. Miluji svého manžela. Před rokem tomu tak nebylo. Jsem vdaná a sťastná, náš život je jijný a nový. Jsme spasení. Vím to já, manžel i děti, že ve jménu Ježíše máme věčný život.